Františkovo poselství v Assisi 2020

Drazí mladí, dobré odpoledne!

Děkuji za vaši účast, za práci, kterou jste odvedli, a vaše nasazení během těchto měsíců, navzdory změnám programu. Nenechali jste se odradit, ba naopak. Viděl jsem úroveň reflexí, kvalitu, serióznost a odpovědnost, s níž jste se pustili do práce. Neopomněli jste nic z toho, co vám dává radost nebo dělá starost, pobuřuje a pobízí ke změně.

Původní ideou bylo setkat se v Assisi a inspirovat se u sv. Františka. Od Kříže ze Svatého Damiána a dalších tváří - jako např. onoho malomocného člověka - mu Pán vyšel stříc, povolal jej a svěřil mu poslání, vysvlékl jej z idolů, které ho držely v izolaci, z rozpaků, které jej ochromovaly a uzavíraly do časté slabosti onoho „vždycky to tak bylo“, anebo do nasládlého a nespokojeného smutku těch, kteří žijí jenom sami pro sebe, a daroval mu schopnost zpívat chvalozpěv, který je výrazem radosti, svobody a sebedarování. Toto digitální setkání v Assisi pro mne proto není cílovým bodem, nýbrž počátečním podnětem k procesu, který máme žít jako povolání, kulturu a pakt. Jako povolání, kulturu a pakt.

Povolání z Assisi

 „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ Tato slova pohnula mladého Františka a stala se zvláštním apelem pro každého z nás. Když cítíte, že vás volá a strhuje „normalita“ a že se máte stát protagonisty její tvorby, dovede přisvědčit, což dává naději. Vím, že jste toto setkání okamžitě přijali za své, protože jste s to vidět, analyzovat a vnímat, že takto to dál nejde. Ukazuje to jasně míra zájmu, přihlášek a účasti na tomto paktu, která přesáhla kapacity. Projevujete vnímavost a zvláštní starost ve snaze identifikovat zásadní otázky, které nás interpelují. Učinili jste tak z ekonomické perspektivy, která je oblastí vašeho bádání, studia a práce. Víte, že je nutně zapotřebí odlišné ekonomické narace, je nutně zapotřebí vzít odpovědně na vědomí, že „aktuální světový systém je neudržitelný z různých hledisek“ (Laudato si´, 61) a dopadá na naši trápenou a sdíranou sestru zemi a zároveň na všechny nejchudší a vyděděné. Obojí jde pospolu: sdíraná země a množství vyděděných chudých. Oni jsou prvními poškozenými... a také prvními zapomenutými.

Avšak pozor, abychom si nedali namluvit, že jde pouze o klišé. Vy jste mnohem více než povrchní a pomíjivý „lomoz“, který lze časem utišit a uspat. Pokud nechceme, aby k tomu došlo, jste povoláni konkrétně se zapojit ve svých městech a univerzitách, na pracovišti a v odborech, v podnicích a hnutích, ve veřejných i soukromých úřadech, abyste se dostali k jádru a inteligentně, rozhodně a přesvědčivě ovlivňovali srdce, kde se tvoří a vybírají témata a paradigmata (srov. Evangelii gaudium, 74). To vše mne podnítilo k tomu, abych vás pozval k uskutečnění tohoto paktu. Vážnost aktuální situace, kterou pandemie Covidu ještě více zvýraznila, vyžaduje vědomí odpovědnosti všech sociálních činitelů, tedy nás všech, mezi nimiž máte primární úlohu. Důsledky našich činů a rozhodnutí se dotknou v první řadě vás osobně, a proto nemůžete chybět tam, kde se rodí vaše nejen budoucnost, nýbrž i přítomnost. Nemůžete odejít z míst, kde se vytváří přítomnost i budoucnost. Buď se zapojíte, nebo vás dějiny přehlédnou.

Nová kultura

Potřebujeme změnu, chceme změnu, hledáme změnu (srov. Promluva na setkání se stoupenci alternativní ekonomiky, 9. července 2015). Problém vzniká, když zaznamenáme, že na mnohé těžkosti, které na nás doléhají, nemáme adekvátní a inkluzivní odpovědi; ba dokonce pociťujeme v analýzách a diagnózách určitou fragmentaci, která blokuje každé možné řešení. Postrádáme zkrátka nezbytnou kulturu umožňující a podněcující otevřenost různým vizím, vyznačujícím se určitým typem myšlení, typem politiky a výchovně-vzdělávacích programů, a chybí nám také spiritualita, která se nenechá pohltit dominantní logikou (srov. Laudato si´, 111). Je naléhavě nutně nalézt odpovědi, je nezbytné umožnit růst a podporovat řídící pracovníky, schopné vytvářet kulturu, spouštět procesy – nezapomeňte na toto slovo: spouštět procesy – vytyčovat cesty, rozšiřovat obzory, vytvářet sounáležitost... Každé úsilí o správu, péči a zlepšení našeho společného domova, má-li být smysluplné, vyžaduje „změny způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes ovládají společnost“ (Centessimus annus, 58). Pokud to neučiníte, neučiníte nic.

Potřebujeme vedoucí pracovníky komunit a institucí, schopné ujmout se problémů, aniž by se jimi dali spoutat anebo je uvěznila vlastní nespokojenost, aby tak vzdorovali - nezřídka nevědomé - podřízenosti určitým (ideologickým) logikám, které tváří v tvář nespravedlnostem nakonec omlouvají a paralyzují jakýkoli skutek. Připomeňme např., jak správně postřehl Benedikt XVI., že hlad „neplyne tolik z materiálního nedostatku jako spíše z nedostatku společenských zdrojů – a ten nejzávažnější má institucionální povahu“ (Caritas in veritate, 27). Pokud toto dokážete vyřešit, otevře se vám cesta do budoucnosti. Opakuji tuto myšlenku papeže Benedikta: „hlad neplyne tolik z materiálního nedostatku jako spíše z nedostatku společenských zdrojů – a ten nejzávažnější má institucionální povahu“.

Sociální a ekonomická krize, kterou mnozí pociťují na svém těle a která uvaluje hypotéku na přítomnost i budoucnost v mnoha opuštěných a marginalizovaných dětech, mladistvých i celých rodinách, nám netoleruje upřednostňování sektorových zájmů před společným dobrem. Potřebujeme se vrátit k mystice společného dobra. V tomto smyslu si dovolím vyzdvihnout jeden počin, který jste vyzkoušeli jako metodologii ozdravného a převratného řešení konfliktů. V uplynulých měsících jste sdíleli různé reflexe a důležité teoretické rámce. Dokázali jste se shodnout na 12ti tématech (vesničkách, jak jste to nazvali). Dvanáct témat k projednání, diskutování a zjištění uskutečnitelných cest. Prožili jste tolik nezbytnou kulturu setkání, jež je opakem skartační kultury, která je v módě. A kultura setkání umožňuje mnohým usednout v polyedrické perspektivě za jeden stůl k rozhovoru, zamyšlení, diskusi a tvorbě různých dimenzí a odpovědí na globální problémy, týkající se našich národů a našich demokracií (srov. Promluva na semináři O nových formách solidárního bratrství, inkluzi, integraci a inovaci, 5. února 2020).[1] Jak obtížné je dobrat se reálných řešení, pokud toho, kdo smýšlí jinak, diskreditujeme, očerňujeme nebo vytrháváme z kontextu to, co říká! Toto diskreditování, očerňování a vytrhávání z kontextu je mnohdy zbabělá sebeobrana před rozhodnutími, která bych musel přijmout k vyřešení problémů. Nezapomínejme nikdy, že „celek je víc než část a je také víc než pouhý součet jeho částí“ (Evangelii gaudium, 235) a „pouhý součet individuálních zájmů není nikdy s to vytvořit lepší svět pro celé lidstvo“ (Fratelli tutti, 105).

Počin tohoto setkání překračujícího všechny legitimní rozdíly je zásadním krokem jakékoli transformace, která by dala zrod nové kulturní, a tím i ekonomické, politické a sociální mentalitě, protože není možné zasazovat se o velké věci jedině podle teoretické či individuální perspektivy bez oživujícího ducha, bez vnitřních motivací, které dávají smysl, bez sounáležitosti a zakořenění, jež dává dech osobnímu i komunitnímu konání (srov. Laudato si´, 210).

Takto se budoucnost stane výjimečným časem, ve kterém pocítíme povolání rozpoznat naléhavost a krásu vyzvání, před nímž se ocitáme. Časem, který nám připomene, že nejsme odsouzeni k ekonomickým modelům, jež svůj bezprostřední zájem koncentrují na zisky jakožto měrnou jednotku a na podobnou politiku, jež ignoruje vlastní lidské, sociální a ekologické náklady.[2] Jako bychom mohli počítat s absolutní, neohraničenou a neutrální disponibilitou zdrojů. Nikoli, nemusíme dál mlčky připouštět a snášet, že „někteří se cítí více lidmi než druzí, jako by se narodili s většími právy“ (Laudato si´, 90)[3], nebo privilegia zaručující užívání některých statků nebo služeb.[4]  Nestačí ani vzhlížet k paliativním prostředkům ve třetím sektoru nebo filantropickým modelům. Ačkoli je jejich působení zásadní, ne vždycky dokáže strukturálně čelit nynějším nerovnostem, které postihují ty nejvíce marginalizované a nechtěně upevňují nespravedlnosti, kterým se snaží čelit. Nejde totiž pouze nebo výlučně o primární potřeby našich bratří. Je zapotřebí, abychom akceptovali strukturálně, že chudí mají dostatečnou důstojnost, aby zasedli na našich setkáních, účastnili se našich diskusí a přinášeli chléb do svých domovů. A to je mnohem víc než jen sociální podpora: mluvíme o konverzi a transformaci svých priorit a o místu pro druhého člověka v naší politice a sociálním řádu.

Ve 21. století „nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového: exkluzí je zasažen kořen sociální sounáležitosti. Člověk sice ve společnosti žije, ne na jejím dně ani na okraji, zbaven jakékoli moci, nýbrž je z ní zcela vyloučen“ (Evangelii gaudium, 53).[5] Dejte pozor na toto: „exkluzí byl zasažen kořen sociální sounáležitosti. Člověk sice ve společnosti žije, ne na jejím dně ani na okraji, zbaven jakékoli moci, nýbrž je z ní zcela vyloučen“. Je to odpisová kultura, která nejenom skartuje, nýbrž ukládá povinnost žít jako zmetek, neviditelně a za zdmi lhostejnosti a komfortu. Vzpomínám, kdy jsem poprvé spatřil uzavřenou čtvrť. Nevěděl jsem, že něco takového existuje. Bylo to v roce 1970, kdy jsem byl na návštěvě jezuitských noviciátů. Přijel jsem do jedné země, procházel jsem městem a kdosi mi řekl: „Tamtudy jít nemůžete, tam je uzavřená čtvrť.“ Byla obehnána zdmi, uvnitř byly domy a ulice, avšak uzavřené. Zkrátka čtvrť žijící ve lhostejnosti. Zasáhlo mne to. Potom se to rozrůstalo čím dál víc a všude. Ptám se: Je tvoje srdce jako uzavřená čtvrť?

Pakt z Assisi

Nemůžeme si dovolit dále odkládat některé otázky. Tento enormní a neodkladný úkol vyžaduje velkodušné nasazení na kulturní rovině, v akademickém vzdělávání a vědeckém bádání, ale bez poplatnosti intelektuálním módám či ideologickým pózám, ostrovům izolovaným od konkrétního života a strádání lidu (Veritatis gaudium, 3). Drazí mladí ekonomové, podnikatelé, pracující a podnikoví manažeři, je čas odvážit se rizika upřednostnit a stimulovat rozvojové modely, pokrok a udržitelnost, v nichž lidé, a zvláště ti vydědění (včetně sestry země), nebudou v nejlepším případě pouze nominálním, technickým či funkčním údajem, nýbrž stanou se protagonisty svého života jakož i celého sociálního tkaniva. Nejde tu o nominální hodnotu: chudí a vydědění existují. Je čas, aby se stali protagonisty svého života i celé společnosti. Nepřemýšlejme za ně, přemýšlejme s nimi. Vzpomeňte na odkaz Osvícenství, osvícené elity: všechno pro lid, nic spolu s lidem. Takto to nejde. Nemysleme za ně, nýbrž spolu s nimi. Od nich se učme a rozvíjejme ekonomické modely, které budou výhodné pro všechny, protože koncepce struktur a rozhodování bude určována všestranným lidským rozvojem, který je dobře zpracován sociálním učením církve. Politika a ekonomika „se nesmí podřizovat diktátu a výkonnostnímu paradigmatu technokracie.

Když dnes uvažujeme o společném dobru, nevyhnutelně potřebujeme, aby politika a ekonomika začaly společně a s rozhodností sloužit životu, a to zejména lidskému životu“ (Laudato si´, 189). Bez tohoto ústředního postavení a této orientace zůstaneme uvězněni v odcizujícím začarovaném kruhu, který jen upevňuje dynamiku degradace, exkluze, násilí a polarizace: „Každý program na zvýšení produkce má své oprávnění, jen pokud slouží člověku. Jeho úkolem je totiž zmenšovat nerovnosti, odstraňovat diskriminaci, osvobozovat lidi ode všeho, co je zotročuje [...] Nestačí pouze zvyšovat všeobecný blahobyt, aby mohl být spravedlivě rozdělován – to nestačí – nestačí podporovat technický rozvoj, aby se obývání země stalo lidštějším“ (Populorum progressio, 34). Ani to nestačí.

Perspektiva všestranného lidského rozvoje je dobrá zpráva k prorokování a uskutečňování – a nejsou to sny. Je to cesta, dobrá zpráva k prorokování a uskutečňování, protože nám nabízí, abychom se jako lidstvo setkali na základě toho nejlepšího, co je v nás: je to Boží sen o tom, že se postaráme o svého bratra, toho nejzranitelnějšího bratra (srov. Gn 4,9). „Skutečná míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. A to platí jak pro jednotlivce, tak pro společnost“ (Spe salvi, 38). Tato míra musí být vtělena v našich rozhodnutích a v ekonomických modelech.

Je dobré nechat znovu zaznít slova svatého Pavla VI., který v touze po tom, aby evangelní poselství prostoupilo a řídilo všechny lidské záležitosti, napsal: „Rozvoj se neomezuje na pouhý hospodářský růst. Aby byl opravdový, musí být všestranný, to jest musí vést k rozvoji celého člověka a celého lidstva. Odmítáme oddělování ekonomiky od humánní stránky, od rozvoje kultury, do níž patří. Jsme toho názoru, že člověka je nutno cenit vysoko – kteréhokoli člověka, jakoukoli lidskou pospolitost, a také lidstvo jako celek“ (Populorum progressio, 14).

V tomto smyslu budou mnozí z vás moci jednat a ovliňovat makroekonomická rozhodnutí, jež určují osud mnoha národů. Také tyto scénáře vyžadují připravené lidi, kteří budou »opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice« (Mt 10,16), schopní „bdít nad udržitelným rozvojem zemí a předcházet dusivému podmaňování těchto zemí kreditními systémy, které ani zdaleka neprosazují pokrok a podrobují obyvatelstvo mechanismům ochuzování, exkluze a závislosti“ (Promluva na 70. Valném shromáždění OSN, 25. září 2015, New York). Kreditní systémy samotné jsou cestou k chudobě a závislosti. Tento oprávněný protest chce navodit a doprovázet model mezinárodní solidarity, uznávající a respektující vzájemnou propojenost národů, a podpořit kontrolní mechanismy, schopné vyhnout se jakémukoli typu podřízenosti a také bdít nad podporou těch nejvíce znevýhodněných a rozvojových zemí; každý národ je povolán stát se tvůrcem vlastního osudu a osudu celého světa (Populorum progressio, 65).

Drazí mladí, „dnes stojíme před velkou příležitostí vyjádřit svoji bratrskou existenci, být milosrdnými samaritány, kteří na sebe berou bolesti selhání, namísto rozsévání nenávisti a nevole“ (Fratelli tutti, 77). Nepředvídatelná budoucnost již nastává; každý vás může z místa, kde působí a rozhoduje, učinit mnoho; nevolte zkratky, které svádějí a brání vám, abyste se vmísili, a tak byli kvasem tam, kde se nacházíte (srov. Lk 13,20-21). Žádné zkratky, ale kvas. Špinit si ruce. Až pomine tato sanitární krize, kterou procházíme, bylo by tou nejhorší reakcí ještě hlouběji upadnout do horečnatého konsumismu a nových forem sobecké sebezáchovy. Nezapomeňte, že z krize nevyjdeme stejní: buď budeme lepší anebo horší. Nechme růst, co je dobré, chopme se této příležitosti a dejme se všichni do služeb dobra. Kéž Nebe dá, aby zde nakonec už nebyli „ti druzí“, ale dozrál takový životní styl, ve kterém budeme umět říkat „my“ (Fratelli tutti, 35). Avšak „my“ s velkým „M“, nikoli maličké „my“ a pak „ti druzí“.

Dějiny nás učí, že neexistují systémy, ani krize, schopné zcela anulovat schopnosti, důvtip a kreativitu, kterou Bůh nepřestává probouzet v srdcích. S oddaností a věrností svým národům, svojí přítomnosti a svojí budoucnosti se budete moci spojit s dalšími, abyste spřádali nový způsob utváření dějin. Nebojte se zapojit a dotýkat se duše měst Ježíšovým pohledem. Nebojte se odvážně obývat konflikty a křižovatky dějin, abyste je pomazávali aromatem blahoslavenství. Nebojte se, protože nikdo se nespasí sám. Nikdo se nespasí sám. Vyzývám vás, mladí lidé ze 115 zemí, uznejme, že se navzájem potřebujeme, abychom uvedli do života tuto ekonomickou kulturu, schopnou „dát vzklíčit snům, vzbudit proroctví a vidění, dát rozkvést naději, probudit důvěru, obvázat rány, navázat vztahy, dát vzejít jitru naděje, učit se od sebe navzájem a vytvořit příznivou představu, která osvítí mysl, zahřeje srdce, dodá sil rukám a inspiruje mladé – všechny mladé, nevylučující nikoho – viděním budoucnosti naplněné radostí z evangelia“ (Promluva papeže na úvodním zasedání biskupské synody o mládeži, 3. října 2018).

[1] Připomeňme, že „pravou moudrost, která je plodem uvažování, dialogu a velkodušného setkávání mezi lidmi, nelze dosáhnout pouze shromažďováním dat, která nakonec jako jistý druh mentálního znečištění pouze zahlcují a matou“ – Laudato si´, 47.

[2] Např. umožňováním příležitostných daňových úniků, nedbáním na práva pracujících a „možnosti korupce, uskutečňované ze strany největších světových společností, leckdy za souhlasu vládnoucího systému“ – Promluva na semináři O nových formách..... viz výše, 5. února 2020.

[3] Např. „obviňovat demografický růst, a nikoli extrémní a selektivní konzumismus některých je způsob, který problémy neřeší. Chce se tím legitimizovat nynější distribuční model, ve kterém si menšina přisuzuje právo spotřeby v míře, kterou by nebylo možné poskytnout všem, protože by pak planeta nebyla schopná pojmout odpadky z takové spotřeby“, Laudato si´, 50.

[4] Ačkoliv máme všichni stejnou důstojnost, ne všichni začínají ze stejné pozice a se stejnými možnostmi, vezme-li se v úvahu sociální řád. Klade nám to otázky a nutí promýšlet cesty, aby svoboda a rovnost nebyly pouze nominální údaje, propůjčované na podporu nespravedlnosti; srov. Fratelli tutti, 21-23. Prospěje nám otázka: „Co nastane bez vědomě kultivovaného bratrství, bez politické vůle k bratrství, tlumočené do výchovy k bratrství, dialogu, vzájemnému poznávání a hodnotovému obohacování?“ – Fratelli tutti, 103.

[5] V digitálním světě změn a fragmentací nemohou být sociální práva pouhou exhortací či nominalistickým apelem, nýbrž majákem a kompasem cesty, protože „kvalita zdraví společenských institucí působí na životní prostředí a kvalitu lidského života“ Laudato si´, 142.